Katalogy

katalog autorský

1992, Milan Ďuriš
1995 – Plzeňská zákoutí, Milan Ďuriš
1998, Milan Ďuriš
2005, Milan Ďuriš

 

katalog kolektivní

2003, Kolorismus (Jiří Patera a jeho škola v Plzni),

2003, Bilance 2003 (Členská výstava Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti),

2006, Intersalon AJV 2006 (Mezinárodní soutěžní přehlídka výtvarného umění dneška),

2007, Jasná zpráva (Geometrie, ornament, koncept a vizuální poezie na Plzeňsku),

 

encyklopedie/slovník

1998, Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 1998 (II. D – G),

 

prezentace

Obrazy do 2010

Obrazy od 2011

Interiery

 


 

Vstup Milana Ďuriše do malířské tvorby nelze posuzovat izolovaně. Ve druhé polovině 80. let, kdy se začal soustavněji zabývat malířstvím, existovala v Plzni již asi desetiletá tradice kvalitního vzdělávání neprofesionálních výtvarníků v klubových zařízení a kursech. Nejvýrazněji se v nich projevil pedagogický vliv malíře Jiřího Patery, který nejen svou autoritou odborně uznávaného tvůrce, ale i přirozeným talentem k vedení začínajících adeptů malířství vytvořil v tomto prostředí vlastně neoficiální malířskou školu. Příznačný pro ni byl především akcent na celkový růst tvůrčí osobnosti. Zklamáni byli ti, kteří očekávali seznámení se zásobou malířských grifů, triků a fines. O ně zde vůbec nešlo. Jádro působení směřovalo k poznání a zažití podstaty výtvarné orientace moderního umění, ke snaze o odkrytí vlastních možností a osobitých zvláštnosti vyjadřování všech účastníků kursů. Z toho vyplýval nezbytný tolerantní vtah lektora k různým projevům tvůrčích aktivit.

 

Toto úrodné prostředí, ve kterém Milan Ďuriš podnikal první kroky k samostatné malířské práci, poznamenalo především první etapu jeho tvorby, založenou na postihnutí barevného chvění v krajině malbou citlivě komponovaných ploch, s harmonickým koloritem. Byly inspirovány krajinnými partiemi a objekty, v nich dojem vibrující atmosféry vyvolávala rukopisně živá lazurní vrstva barvy na světlé podmalbě. Kompoziční skloubení obrazů bylo jasné, přehledné a přesvědčivé, usnadněné prolínáním styků barevných ploch do neurčitých přechodů, ve kterých předmětné i představované formy splývaly do jediného proudu barevného světélkování. Tím bylo dosahováno oné požadované jednoty v rozmanitosti. Velmi záhy tak mohl Milan Ďuriš dosáhnout takové báze tvorby, ze které se daří vykročit dále.

 

K dalšímu rozvoji tvářnosti jeho obrazů dochází zřejmě intenzivním zájmem o tvorbu naší mladé výtvarné generace, snažící se někdy až provokujícími prostředky narušit strnulou hladinu tehdejšího oficiálně přijímaného malířského projevu. Jedním z prostředků provokování je i okázalá prezentace primitivizujících prvků, zejména v pojetí lidské postavy. V Ďurišových malbách se tyto prvky projevují zcela přirozeně, neovlivněné akademickou průpravou, která v tomto ohledu může být určitou zátěží. Kromě figurálních schémat se objevují ve druhé etapě Ďurišovy tvorby i zřetelně definované plošné a lineární zkratky a znaky, dochází i k barevnému omezení a zklidnění, k tvarové lapidárnosti. Někdy je tu i snaha odvrátit se od typicky malířských postupů k vlepování cizorodých materiálů i k použití malířské plochy jako součásti prostorového objektu jako plochy pro zachycení stop přímého doteku lidského těla (jeho otisky).

 

V poslední fázi této tvorby vidíme pokusy o  uplatnění nelomených a jednolitých výrazných barevných ploch jako protikladu  k vnitřně bohatě promalovaným partiím. Tam, kde plošnost nabývá až geometrizující povahy, vybízí ke zjemnění. Toto autor dosahuje překrytím tvarů rastrem bělavých rovnoběžných pásů nestejné sytosti, připomínající skleněné pruty, protínají část nebo celek obrazové plochy. Tím opět nabývá tato plocha potřebné hybnosti, žije svým, nezvyklým způsobem existence a dostává se jí dodatečného sjednocení. Do jednotících prostředí vstupují nejen geometrizované, ale i figurální prvky a právě postavy se tím zbavují naturalistického účinku. Jednota je jak uvnitř obrazové plochy, tak i v celém souboru takto namalovaném, ať už je východisko figurativní nebo abstraktní povahy.

 

Milan Ďuriš tu opět dospěl ke šťastně zužitkovanému nápadu, který jeho práci pozvedl na vyšší úroveň. Tím zřejmě autor uzavřel etapu, kdy je možné spolehnout se pouze na dobrý nápad. Lze očekávat, že v další tvorbě budou více než nápadité postupu zaujímat diváky stopy osobních impulsů, které tvorbu inspirují. Tak by mohl být dosavadní prudký rozběh jeho malování korunován směřováním k intenzitě  významovosti a vnitřní opodstatněnosti jistě talentovaného výtvarného výkonu.

 

Únor 1992, PhDr. Bronislav Losenický

Comments are closed.