Plzeňské okouzlení Milana Ďuriše
Sedm století hledí na Vás, chce se mi parafrázovat Napoleonův výrok ke svým vojákům u pyramid. Tak silný je první dojem z chrámu sv. Bartoloměje, který obrovitostí své hmoty ovládá velké plzeňské náměstí, dělí je na dvě poloviny a opticky zmenšuje. Jako pyramidy v Egyptě i on je dominantou okolí. Jediná věž, přísná a nedobytná ve své asketické vznešenosti, se tyčí do výše bezmála 103 m a do všech světových stran z dálky označuje Plzeň.
Z města, které by bez ní bylo jedním z mnoha neurčitých průmyslových měst našeho světadílu, ani příliš velké ani malé, dělá město jedinečné, zdaleka viditelné. Každého, i když je ve městě poprvé, bezpečně navede do jeho historického středu na náměstí.
Samotné náměstí, i když v době svého vyměření na konci 13. století bylo největší u nás, působí vedle svého chrámu i s okolím ulicemi poněkud zakřiknutě a slohově nejednotně. Ale jakoby se do nich vryly celé dějiny města. Plzeň gotickou, která z největší části zašla při hrozném požáru roku 1507, dodnes je zřetelná v pravoúhlém rozvrhu ulic, vystřídala Plzeň renesanční, v níž kraluje drahokam mezi perlami, radnice z let 1556 – 1559, pak Plzeň barokní, empírová, klasicistní, secesní a moderní. Neuchvátí stylovou čistotou či velkolepostí urbanistické koncepce jako Řím, Neapol, Cařihrad nebo Praha, z menších měst Carcassone nebo Český Krumlov, spíše je to soubor skvělých jednotlivin, zajímavých jako většina měst spíše v podrobnostech.
Nepodléhejme však profesní deformaci historiků, památkářů či architektů, když komentujeme dílo malíře. Jeho vidění města je poněkud jiné než vidění historikovo. Milan Ďuriš ve svých půvabných malbách a kresbách Plzně obdivuje spíše ty podrobnosti. Vedle historických budov již několikráte výtvarně pojednaných, ale přesto zdánlivě notoricky známých vodí nás Ďuriš po různých zákoutích ulic, uliček a přírodních scenerií Plzně staré i nové, jež dohromady s lidmi, kteří je obývají, tvoří genia loci města. My „obyčejní“ lidé je zhusta míjíme bez povšimnutí, zaujatý pozorovatel a okouzlený milovník svého města dokáže téměř vždy najít nový pohled nebo zajímavý detail, který překvapí.
Věřme tedy, že napříště čtenář Ďurišova katalogu nebo divák jeho výstavy, až půjde městem, které sice za vlády totalitních režimů hodně zešedlo, nyní však znovu nabývá barvy, uvidí nejeden zajímavý detail nebo celek Ďurišova očima okouzlení. Bude-li tomu tak, nevznikaly tyto malby nadarmo.
Ivan Martinovský
„Nuže, vystavme sobě město
A věž, jejíž vrchol
by dosahoval k nebi.“
/1. Mojž. 11:4/
Od chvíle, kdy první město světa, Babylon, vzniklo a zaniklo, postavili lidé mnoho dalších. Ve městě se vždy soustřeďovalo uctívání, poznání a kultura. Archeologové postupně vynášejí z hlubin věků neuvěřitelné důkazy o expanzi ducha a vůle civilizací mezi Eufratem a Tigridem. Nacházejí také svědectví o nezkrotné touze barbarů tyto plody ducha a prosperity vyloupit, vypálit, rozbořit.
Nic nového pod sluncem. Města, jako lidé, jsou ohrožena dodnes. Je-li do země zavlečena ideologie podporující lhostejnost k vlastní historii, tiše a nenápadně přijdou „jiné kmeny“ a začnou vykrádat města a „vybydlovat“ domy a prastaré proroctví se náhle stane skutečností: „A vaše domy budou obráceny v záchody!“ A potom už tolik nebolí, když do celých čtvrtí, kdysi celistvého města, vjedou buldozery. Dálniční magistrála protne okraj historického jádra. Poklidný horizont modravých dálek zastíní vetřelci z Verneovy fantazie. Ocelová města zvaná Sídliště obklíčila historii. První poslové „moderní doby“ nestydatě trčí ve středu města ocel, beton, sklo. Generaci radních pánů, jmenovaných, volených, podplacených, poctivých, zviditelnily svou nezpůsobilost a krátkozrakost na dlouhé časy.
A právě toho se na sklonku života obával moudrý král Šalamoun: „Veliké skutky a činil jsem, vystavěl jsem domy, štípil jsem vinice… nadělal rybníků… /avšak/ mrzí mne všechna má práce, kterou vedl pod sluncem, protože jí musím zanechati člověku, který přijde po mně. A kdo ví, bude-li moudrý, či blázen?“
Milan Ďuriš, člověk obdařený citlivým srdcem, nás svým dílem upozorňuje na zbylou krásu města Plzně. Na krásu nevnímanou často jen proto, že jí máme na očích denně. Krásu ohroženou okolnostmi doby.
Milan Ďuriš záměrně nemaluje lidské hemžení na náměstích a v ulicích. Vede nás městem v hodině, kdy je město samo sebou, jen se svými staviteli a obyvateli, dávno zesnulými. Jen v takové chvíli ničím nerušeni, můžeme číst ve fasádách, oknech, římsách, střechách, věžích a věžičkách o našich předcích, o jejich lásce k řemeslu a k umění. Jen tak můžeme postřehnout jejich cit pro úměrnost, jejich smysl pro rovnováhu hmoty a prostoru.
Na obrazech Milana Ďuriše objevíte krásu ojedinělého stromu u zídky malého dvorku i krásu propletence všeho co roste kdesi dole u řeky. Zastavíte se s obdivem nad mříží, kterou kovář na předměstí ozdobil vrata. A nenechme se mýlit, i synagoga v centru města vypovídá o našem národním charakteru a o tom, kde je naše místo.
Milan Ďuriš nám předkládá dokumentaci o pokladech ne vždy doceněných, bez nichž bychom těžko dokazovali svou totožnost. Jako by chtěl říci: „Prosím Vás, již žádné vzory! Buďme už zase jednou sami sebou!“
Miroslav Hásek
Prezentace Plzeňská zákoutí k dispozici zde.