Vážení přítomní!
Zahajuji dnes výstavu plzeňského výtvarníka Milana Ďuriše, člena Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti, člena Výtvarné skupiny P89 a mého dlouholetého přítele. Máte před sebou 22 jeho prací. Možná, že přesnější by bylo číslo dvojnásobné, ale k tomu se ještě dostaneme.
Už v začátcích jeho tvorby pod lehkými lazurami se chvělo světlo. Světlo, které se vymezovalo v krajinných motivech, ale i v hlavách a figurách. Měkké, deroucí se ještě lomenými barevnými tóny na povrch. Při posuzování prací z této doby bych mluvila spíše o instinktu, který u něho převažoval a který přirozeně vyvěral z hloubky jeho osobnosti. Jsou malíři, jejichž dílo je obrazem jich samých a k těm právě Milan patří. Světlo nosí v sobě.
Cesta do Spojených států amerických byla zajímavým posunem jeho tvorbě. Hlavní fenomén světlo zůstává, ale jak lazurní tak krycí barvy se vyčisťují, získávají na svítivosti. Viděné zůstává inspirací, ale velkou část přebírá už tvořivý talent. Vycházejí najevo Milanovy schopnosti reagovat na současné změny našeho okolí, nebo načerpat do sebe vjemy jako je jízda autem, město samé nebo jeho panoráma, město při denním i nočním osvětlení, letecké pohledy na mořské pobřeží, noční obloha. Na jeho obrazech je ale nehledejte, nejsou tam. Je tam jiná skutečnost, je tam dílo umělce, prošlé jeho hlavou i rukama a ty má opravdu šikovné, hlavně pak tvořivým duchem. Jiný termín pro to nenacházím.
Na začátku jsem řekla, že mluvit o 22 vystavených obrazech je nepřesné. Ve své práci se světlem se dostal Milan Ďuriš ještě dále. Vedle dnes už klasických akrylových barev začal používat barvy fluorescentní. Barvy, které reagují na UV záření. Další možnosti získal míšením obou barev v určitých poměrech. Tolik k vlastní technice.
To co zde můžete zhlédnou lze nazvat přímo skladbami. Ostatně hudbu nezmiňuji nahodile, při vlastní práci se bez ní neobejde a je doplněním i této výstavy.
Modrá barva je poslední barva dne a první barva noci. V ní se rozvíjí hlavní motiv vystavených obrazů. Motiv se tvarově i barevně obměňuje, jakoby jednotlivé nástroje jej přebíraly a po svém vyprávěly. Dokonce ve dvou plánech. Tady bychom mohli přirovnání k hudbě opustit, ale ona zní i v druhém partu, který se nám rozezpívá pod první vrstvou a to právě nasvícením UV lampou.
Milan Ďuriš se vydal na cestu, která je nevyšlapaná. O to ale zajímavější. Vychází z klasické malby. Citlivě zpracovává podkladovou vrstvu. Překrýváním fluorescentních a akrylových barev získává velmi živou výslednou plochu. Nasvícením UV paprsky, umožňuje nám divákům jednotlivé vrstvy znovu odkrývat a obnažovat. Při různých světlech vzniká také zvláštní iluze plastického prostoru, která nás přímo vtahuje do děje.
Výstava vás obohatí o zážitek z ní samé, ale ti nejcitlivější odejdou se schopností vidět kolem sebe skutečnost přeměněnou v nové obrazy, tak podobné těm, které jsou tady vystaveny. Kdyby jen na chvíli, stanete se sami tvůrci.
Přeji vám všem, abyste se z vystavených prací také radovali, tak jako se z nich umí radovat sám autor a i tu radost si odnesli sebou domů. Děkuji vám
Květa Monhartová