Milan Ďuriš – Obrazy do tmy
Galerie F ve středověké okrouhlici v Klatovech
Dámy a pánové,
vážení a milí.
I když znám Milana Ďuriše i jeho práci více jak dvacet let, zažívám v polední době řadu překvapení, která mě utvrzují v jistotě, že příliš málo víme, snad zahleděni sami do sebe, o svých bližních.
Milan, alespoň co pamatuji, maloval vždy obrazy jemné, abstraktní a osobité. Když jsem letos zjistil, že objevil zcela originální způsob jak vytvářet obrazy s novou imaginací, bylo to pro mě zjevení. Ještě nikdy jsem se nesetkal s malířem, jehož obrazy jsou určené jak pro denní světlo, tak pro hlubokou tmu. O způsobu jak vznikají mě vyprávěl dlouho, leč pochopil jsem velmi málo. Ostatně není důležité znát tajemství vniku uměleckého díla, abychom získaly hluboký prožitek.
Když jsem před týdnem Milanovi do Plzně volal, abychom si cosi upřesnili, upozornil mě, že nemá příliš času, že je v práci. „V práci?“, tázal jsem se nechápavě, „myslel jsem, že tvojí prací je malování tajemných svítících obrazů?“
Jenže Milan mě překvapil vysvětlením: „Moje profese se jmenuje ortotik-protetik. Já se zabývám aplikací a výrobou trupových ortéz pro léčbu skolios, fixací páteře po operacích nebo při úrazech. Pak také dělám epitézy pro chybějící části obličejů a rukou.“
Zalapal jsem po dechu a rychle hovor ukončil. Doma jsem si pak ve slovníku cizích slov nalistoval výrazy „ortetik-protetik“. Tak teď už vím, že ortotika je nauka o náhradách funkce části těla a protetika nauka o náhradách ztracených nebo nevyvinutých částí těla včetně jejich funkcí.
Požádal jsem později, a s jistým ostychem, Milana Ďuriše o podrobnější vysvětlení co vlastně dělá. Ještě ten večer mně přišel obsáhlý e-mail doprovázený důkladnou fotodokumentací.
Seděl jsem před monitorem a zíral v údivu na práci, kterou tenhle malíř obrazů do tmy vykonává. Na obrazovce se mi objevovali lidé bez nosů či bez rukou. Desítky snímků ukazovaly, jak takový ztracený úd v dílně Milana Ďuriše vzniká a pak byly snímky, kde je už ruka na správném místě a nos součástí obličeje. Skoro jsem nedýchal. Seděl jsem strnule před naskakujícími obrázky a žasnul, co všechno tenhle malíř dovede a jak závažné poslání vykonává. Uvědomil jsem si, že jeho sochařství je sochařstvím nejvyšším a že my všechno co vytváříme, ona nepraktická díla, jsme kdesi pozadu a nezbývá nám než pokorně vzdát poctu ledem, kteří dělají něco vznešeného, jako je návrat ztracených částí těla těm, kterým osud způsobil takové ztráty.
Klikal jsem od snímku ke snímku a můj úžas nebral konce. Skromný a nenápadný plzeňský umělec vytvořil dílo, kterému se těžko něco vyrovná. Ale mé překvapení ještě neskončilo. Na závěr téhle neskutečné dokumentace byly snímky trupových ortéz, vyrobených přesně na míru pacienta. Jenže to nebyly jen hrudní plastické koše, které pomáhají držet poraněnou páteř, to byla výtvarná díla, kterými se nemocní odívají. Žádné kýčovité pitomosti, které by odkazovaly na tetování nebo tvůrcům, kteří pokrývají svá sportovní auta letícími orly či bizardními tvářemi. Nikoliv. Jsou to jemné a rafinované obrazy modelované do tvaru těl.
Dámy a pánové, výstavu, kterou můžete v tomto jedinečném prostoru klatovské bašty ze třináctého století spatřit, je jen vzorkem úměrným možnostem. Je to ale důležité upozornění, že v naší blízkosti žijí lidé, kteří ve své skromnosti nikde nevykřikují, jak závažné posláním naplňují.
Při svých úvodních slovech nikdy vystavující nechválím a nikdy jim nepochlebuji. Spíše jejich práci mírně ironizuji nebo je přátelsky urážím. V případě této výstavy a s vědomím zjištěného, musím konstatovat, že na obrazy Milana Ďuriše hledím novým pohledem, který je plný uznání a obdivu. Milan maluje obrazy do světla i do tmy, vrací lidem ztracené končetiny a jejich poraněná těla obléká do jemných dekorací, na které nikdy nemůže dosáhnout žádný VIP módní salón. Nikdy jsem se s podobou profesí ještě nesetkal. Jsem vděčný Milanovi, že mě tento zážitek umožnil a Vám, vážení a milí, přeji, abyste práci ortotika-protetika Milana Ďuriše poznali jen a jen jako diváci, ale obrazy si užijte v reálu, ve světle nebo ve tmě, tentokrát v přízemí klatovské okrouhlice
Václav Fiala - 2011