Vážení hosté,
promiňte , prosím, jen špetku mého nostalgického ohlédnutí za byvší spoluprací Zpč. galerie v Plzni s vodňanskými kolegy. Měli jsme se rádi, vyměňovali si pracovní zkušenosti a byly i dost zajímavé společné plány. Čas běžel, leccos se podařilo naplnit, a tak musím poděkovat kolegům i dnes vystavujícímu autorovi za opětovné pozvání do Vodňan. Opravdu mi to udělalo radost.
Ale teď k dnes zahajované výstavě Milana Ďuriše, člena naší UVU PO, který je ale občas nevěrný a vystavuje s jihočeskými výtvarníky. I z toho máme radost, neboť je dobré, když lidé o sobě vědí a spolupracují. Ještě ale jednou poprosím o omluvu, neboť začnu dnešní povídání poněkud netradičně, moudrou myšlenkou Jana Wericha“ Snaha poznat víc než vlastní zahrádku se jmenuje zvídavost. Je to krásná lidská vlastnost, kterou všichni lidé nemají, ale všechny děti ji mají. Proto říkám, že bych udělal cestování a poznávání povinné pro všechny, aby všichni viděli jiné mravy, jiné zvyky, jiné kultury. A naučili se respektovat rozmanitost světa a lidí.
Myslím, že Milan Ďuriš náleží k těm, kteří, když Pánbůh zvídavost a chuť poznávat rozdával, musel jít v té nebeské frontě dvakrát. A také k tomu dostal pořádnou dávku „ fortelu“, tedy jakési praktické zvědavosti pracovat a tvořit s porozuměním pro daný problém. Věru tedy štědré nadělení, které rodák z Toužimi, malého městečka na rozmezí kraje Plzeňského a Karlovarského, dostal do vínku. Pak začal pracovat v praktickém povolání protetika, kde poznání, zvídavost , fortel , ale také výtvarné cítění jsou nezbytnými předpoklady dobré práce i pomoci trpícímu člověku.
K samostatné výtvarné práci se dostal Milan Ďuriš poměrně pozdě, mezi svými 20 – 30 lety, kdy v Plzni poznal vynikajícího člověka a umělce Jiřího Pateru. Ten se stal až do své smrti jeho nejlepším učitelem, stejně tak jako řada kolegů, mladých výtvarníků. Psal se rok 1987, přišla první plzeňská výstava a hned s ní drobné ocenění. Milan Ďuriš fotografoval i maloval, zpočátku ještě víceméně klasickými výtvarnými postupy. Pak přišly jiné porevoluční možnosti poznávání soudobého výtvarného umění a autor vykročil na novou a nepříliš probádanou cestu tzv. luminiscenční malby. Tento způsob výtvarné práce má sice své kořeny v USA, ale značné úspěchy v této technice přineslo na počátku 60. let Černé divadlo Jiřího Srnce, tehdy jediné na světě a svět udivující. Práce se světlem , tmou, barvami absorbujícími a odrážejícími světlo dokázala v divadelním prostředí vytvořit nepřekonatelnou atmosféru tajemství, vtipu a radosti. Tyto postupy se však v samostatné malbě mohly uplatnit jen omezeně, obraz není svou dvourozměrností divadelní scéna, ale základní pripcip práce zůstal zachován. Vyžadoval však pro tvorbu obrazů a plastik právě již zmíněnou zvídavost, hledání a ověřování možností, korekci i autokorekci, neboť se mohou objevit i úskalí lacinosti, jak známe z různých šou, vedoucí k nevkusu a kýči. Tato tenká hranice mnohé tvůrce odradila, takže lze s jistou pýchou konstatovat, že Milan Ďuriš záludnosti překonal a dnes patří k nevelké skupince umělců, kterým se tato práce daří, ba že je v ní dokonce určitým soliterem, který však neustále hledá nové možnosti pro svá nová sdělení .
Dnešní výstava je tak svým způsobem vyjímečná, a to jak rozsahem v čase i co do množství vystavených děl. Je jich zde více než stovka, obrazů samostatných i řazených do diptychů, triptychů, s malbou hladkou i strukturální, malbou olejem i akrylovými barvami. Časově lze hovořit zhruba o období 1997 – 2012, tedy patnáctiletí, kdy můžeme celkem spolehlivě vysledovat ranější fázi, v níž po spíše plošném rozsevu elementárních tvarů dospívá autor posléze k jejich sjednocení do oblých harmonických útvarů . Zhruba od počátku nového tisíciletí je obrazová plocha často rytmizována geometrickými tvary, které ve hře světla, zejména UV paprsků, doznávají v potemnělém prostoru proměny. Světlo přináší trojrozměrnost transcendentálního prostoru, barevnou prostorovou iluzi, obohacující vnímání lidského oka. V poslední dobějakoby Milan Ďuriš obracel svoji pozornost na složitější prostorovou kompozici vertikál, diagonál, horizontál , snad inspirovanou architekturou olympijského stadionu v Pekingu, snad megalitickými stavbami našich neznámých předků. Člověk se ostatně do středu tvůrčího autorova zájmu dostává zcela nově, vznikla již série děl, kdy základem je symbolické ztvárnění řeči těla. Barva i tvarové uskupení tak i nadále zůstávají symbolem, který divákovi umožňuje sledovat sebe sama v kontextu se světlem, jak je také zřetelné zejména z posledních obrazů krajin, které přinášejí pohledy až vesmírného charakteru, opět v pevném obrazovém řádu. Jednotlivosti, tedy i lidské malicherností mizí, zůstává jen světlo, prostor, kosmos.Jak již bylo řečeno, Milan Ďuriš je tvůrce zvídavý, takže se snaží své dosavadní poznatky získané v práci s luminiscenčními obrazy dále umocňovat a rozvíjet. Je potěšitelné, že tato Ďurišova téměř ojedinělá tvorba v kontextu vývoje současného českého výtvarného umění se stala tématem zajímavé diplomové práce studentky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Č. Budějovicích, slečny Barbory Bradové.Název Luminiscence ve výtvarné výchově dává tušit, že přináší nejen vyčerpávající technologický pohled, ale zejména využití ve školní praxi .To je moc dobře, protože současné školství nové podněty a nápady nejen ve výtvarné výchově potřebuje, i když ne samozřejmě za každou cenu. Vždyť……nejkrásnější pocity vyplývají ze záhad. To jsou pocity, které stojí u skutečného umění a skutečné vědy. Člověk, který tento pocit nezná, který se neumí divit a který neumí žasnout, je prakticky mrtvý. Je jako zhasnutá svíce.
Slovy A. Einsteina si dovolím popřát Milanu Ďurišovi, aby jeho touha poznávat nepoznané byla dlouho hořící svící. Vám si dovolím poděkovat za účast a popřát, aby v čase velikonočním, který přináší mnohá tajemství života i smrti, ale zároveň i optimistickou jarní sílu, jste byli zdrávi a prožívali pohodu s uměním i v lidských vztazích.
PhDr. Jana Potužáková