Galerie umění Karlovy Vary
příspěvková organizace Karlovarského kraje, Goethova stezka 6, 360 01 Karlovy Vary,
IČO 66362768, č. ú. 5165900237/0100, tel: 353 224 387, info@galeriekvary.cz
Tisková zpráva k výstavě v Letohrádku Ostrov
Milan Ďuriš – Bava světla /Světelná instalace
Pořadatel Galerie umění Karlovy Vary, příspěvková organizace Karlovarského kraje
Místo konání Letohrádek Ostrov, pobočka karlovarské galerie, Zámecký park 226,
363 01 Ostrov
Vernisáž čtvrtek 29. srpna 2013 v 17 hodin
Termín 30. 8. 2013 – 29. 9. 2013
Kurátorka výstavy Mgr. Božena Vachudová, e-mail: vachudova@galeriekvary.cz
V současném umění má krajina a příroda své nezastupitelné místo. Tradice české moderní krajinomalby, zrozená na přelomu 19. s 20. století přetrvává dodnes. Podílela se na ní plejáda vynikajících umělců, počínaje Antonínem Slavíčkem a např. Karlem Valtrem, Ivanem Ouhelem nebo Františkem Hodonským konče. Plzeňský malíř Milan Ďuriš (1958) do této konstelace českých krajinářů vstoupil v 80. letech 20. století, když se školil u plzeňského malíře Jiřího Patery, který byl známý svými lyricko-abstrahujícími obrazy.
Milan Duriš se krajině věnuje téměř třicet let, ale pro výstavu v letohrádku je podstatný mezník roku 1993. Tehdy Milan Ďuriš navštívil Spojené státy a kromě tamější přírody, která ho okouzlila, objevil i technické možnosti v té době Čechách nedostupných fluorescenčních barev. Problematika světla, které se interpretačně ve svých krajinách věnoval a věnuje, použitím takových barev na ploše obrazů získala na nové dimenzi, na intenzitě vyzařované světelné energie. V technickém zvládnutí využil UV světel, která ozářením barevných vrstev na plátně vyvolala onen silný estetický prvek luminiscence. Zejména milovníkům rockových koncertů bude tato efektní světelná metodika blízká, neboť se stala nezbytnou dramaturgickou součástí vystoupení rockových kapel. A Milan Ďuriš byl jejich častým návštěvníkem a milovníkem.
Od roku 1993 se začala jeho malířská krajinářská tvorby vyvíjet ve dvou paralelních proudech: v ateliéru vznikaly malby tzv. „tradiční“, malované pouze akrylovými barvami. A pak soubory pláten, na kterých kromě akrylových stop vrstvil Milan Ďuriš fluorescentní a fosforové nánosy. V denním světle oba proudy představovaly jakýsi společný koncept krajiny. Autor rád prochází krajinou a rád cestuje. Vnímá pozorně ráz krajiny, rovinatý, kopcovitý, s řekou, s jezery, s nebeskou klenbou…za slunečního světla, za deště. Ovšem takové konkrétní scenérie na jeho plátnech nenajdeme. Mnohost přírodních a krajinných dojmů, které vnímá, zachycuje fotoaparátem a v klidu ateliéru je malířsky přetváří – přetváří je do komplexu geometrických tvarů a prvků. Co však zůstává vždy, je ona barevná atmosféra krajiny; tu malířským procesem vyvolává, tu malířsky akcentuje. Pokud do kompozice přidá ještě luminiscenční barvy, zabývá se již světelnými instalacemi, neboli druhou linií tvorby. Při té je nezbytné výstavní prostor zatemnit a rozsvítit UV zářivky. Obrazy získávají naprosto překvapivou světelnou a prostorovou existenci. O tom se může přesvědčit každý návštěvník, který do Letohrádku Ostrov zavítá od 30. srpna do 29. září letošního roku.
Dne 30. září od 17 hodin se v prostorách letohrádku uskuteční přátelské setkání s Milanem Ďurišem. Jste srdečně zváni!
Příroda tvořící krajinu naštěstí pro nás stále existuje. Hmatatelně a krásně. Navzdory všem kataklyzmatům, která jsme měli v poslední době možnost poznat, a která jakoby dávala zapravdu futurologickým vizím jejího zániku. Žije-li a kolotá svým rytmem příroda kolem nás, nejsme – šalebně bláhoví – vůbec jejím měřítkem. Ona je tou pravou měřitelnou hodnotou našeho bytí a prostorem, v němž se nalézáme.
A přesto jsme obdařeni velkým darem, schopností odrážet a odezírat její jakýsi ideální obraz, dotýkající se naší vzájemné koexistence, jsme obdařeni schopností vnímat její přesah duchovní a estetický. To je jeden z možných pohledů na tvorbu plzeňského malíře a tvůrce světelných instalací Milana Ďuriše.
Při setkání s jeho díly nelze také nevzpomenout na tradici české moderní krajinomalby vznikající před sto a více lety. Měla své vynikající představitele
a následovníky. Od 70. let 20. století mezi ně v Plzni patřil Jiří Patera, rozvíjející v duchu lyrické abstrakce zákonitosti koloristické skladby obrazu. Milan Ďuriš navštěvoval Paterovy malířské kurzy a díky jeho lidskému a pedagogickému působení si stvořil vlastní klíč k interpretaci krajiny. Vytvářel její dematerializovaný,
až snově koncipovaný otisk, který kdesi v hloubce ukrýval autorův základní prožitek přírody či setkání s krajinou zejména v podobě světelných a barevných dojmů. Přelívaly se do harmonických kompozic, v nichž skladba abstrahovaných spíše organických tvarů nabývala svoji estetickou dimenzi v souhře opravdu krásných barev a tónů, umocněnou ještě jejich světelnou emanací.
Barva světla / Světelná instalace v Letohrádku Ostrov již patří následujícímu tvůrčímu období Milana Ďuriše, a to desetiletí 1993 – 2013, kdy slovy předního plzeňského teoretika umění Bronislava Losenického: „dospěl ke šťastně zužitkovanému nápadu, který jeho práci pozvedl na vyšší úroveň.“ Od roku 1993 začal autor pracovat s UV filtrem a fluorescentními barvami. Opíral se o princip luminiscence, tedy o světelné záření barev, vznikající při zatemnění prostoru a použitím UV světel. Nejlépe tento tvůrčí posun, (který vlastně souvisí se současným životním stylem nutícím nás stále více využívat moderní technologie), dosvědčuje autentické vysvětlení Milana Ďuriše: „Popudem bylo to, že jsem si v USA opatřil akrylové fluorescentní barvy. Motivován jsem byl tím, že jsem se zabýval světlem a prozařováním světla v mých obrazech, proto se toto návazné malování světlem zcela nabízelo. A další dost silný impuls spočíval v mých častých návštěvách rockových koncertů, na kterých jsem byl fascinován světelnými projevy. Působily na mě hodně prostorově a tajemně. Vybavil jsem si atelier světly (UV, infra červené, dále modré, zelené) a začal jsem si s nimi hrát a hraji si do dnes a rád se nechávám překvapovat“.
Výběr děl zhrnuje malby z let 2005 až 2011. Nainstalovány v prostoru, v souvislosti s výše zmíněnými technickými parametry jako jejich přidanou výrazovou hodnotou, vyzařují zvláštní světelné a barevné fluidum. To ono přetavuje původní kompozice v novou psychologicko emoční a výtvarnou entitu. Překvapivou, a výrazně estetizovanou. Jak jinak! Vždyť se na ní podílejí složky výtvarné řeči, kterou Milan Duriš kultivuje bezmála třicet let jako jsou: kompoziční řád, soulad barev, tvarová vyváženost a dráhy světel. Posun nastal v tvarové morfologii, do popředí se nyní dostaly geometrické konfigurace někdy strohých konstrukčních prvků, jindy plné imaginárních útvarů, doplněné o lineární obrazce. Často se také objevuje řazení maleb do souborů, například Dráha světla I – VI, Bez názvu I – VI, Konstrukce I, II, Změna v krajině I – IV apod., ve kterých autor rozpracovává základní motiv v nějčastěji šesti variantách. Hledáme-li jejich inspirační zdroje, pak se zrodily na turistických cestách po krajině Čech, Francie, Španělska, nebo Irska ći po Spojených státech, které si M. Ďuriš fotograficky zachycoval a uchovával pro následný tvůrčí proces v ateliéru. Fotografické záznamy jsou dokumentační součástí výstavy; zatímco tvarový přerod prvotního krajinného výjevu je ve finální malbě zásadní, barevná a světlená atmosféra se do něj ukládá a je přetlumočena Ďurišovou prácí se světlem. Nově v těchto dílech vynikají prostorové vazby, některé plochy pojednané akrylovými barvami jsou potlačeny, další tvary nebo linie díky fosforovým nebo fluorescentním nánosům iluzorně vystupují a budují tak novou prostorovou formu obrazu. Skryté divákovu oku zůstávají aditivní malířské procesy – sčítání barevných vrstev, kterým věnuje Milan Duriš velkou pozornost, neboť slouží k dosažení konečného světleného efektu. V neposlední řadě světelnou magii barev podporuje velmi různorodý, mnohafazetový rukopisný styl Milana Ďuriše, dosahovaný použitím různých technických pomůcek tak, aby v osvětlení vystoupily nejenom nánosy barev a tónů, ale i jejich struktury, rytmus a pohyb.
Jiná tvůrčí projekce Milana Ďuriše se ukrývá za obrazy Oxidace I – II z roku 2011. Ačkoliv se tu setkáváme s již „pojmenovanými“ tvůrčími postupy autora, místo krajiny a přírody, nastoupila pomalá fyzikální destrukce kovového materiálu. Kdo ví, zda tyto obrazy nejsou předzvěstí nového usilování autora…
Božena Vachudová